O Rinouškovi - Kde se vzal, tu se vzal

Jednou, myslím v létě, když byla moje maminka v práci, přinesla tam její kolegyně záhadnou krabici, která kňučela.

To bylo tak: Prý šla okolo popelnice a z ní se ozývalo tichounké kňučení. Otevřela jí a byla tam krabice, která se hýbala. Když otevřela víko, našla v ní maličké nešťastné klubíčko, které tam nějaký necita vyhodil. Bylo to štěňátko.

Přinesla ho do práce a zkoušela, kdo by se ho ujal, protože sama bydlela v paneláku a tam by byl pejsek nešťastný. Maminka si ho vzala,
protože jsme měli domeček se zahradou a bydleli jsme v přírodě.

Když ho přinesla domů, měly jsme se sestrou velikou radost. Zjistily jsme, že je to kluk a tak dostal jméno Rinoušek. Byla to malá, chlupatá, černá kulička s bílou náprsenkou a s očima, která vypadala, jako dva malé hnědé korálky. Jelikož byl hodně špinavý, museli jsme ho vykoupat, to jsme ale netušily, co nás čeká....

První noc byla krušná. Rinoušek jí celou proplakal, až jsme si ho nakonec vzaly k sobě, do pokoje. To víte, malé štěňátko, poprvé bez maminky a najednou u cizích lidí. Ráno jsme byli všichni jak zmlácení.

Jak se ale ukázalo, nejenom z probouzení Rinouškem....

Měli jsme všichni BLECHY, které si ten malý neposeda s sebou přinesl, jako nechtěný dárek. Všichni jsme se drbali až za ušima, no byla to hrůza. Maminka hned koupila přípravek proti blechám a dali jsme se do gruntování. No, řeknu vám, že chytat blechy, není nic jednoduchého. Jsou mrštné a vyklouznou vám z ruky, ani se nenadějete. Od té doby, když se u nás začne někdo drbat, ptáme se ho z legrace, zda nemá blechy. Takový to byl zážitek. Co bylo dál, vám budu vyprávět příště.

Autor: Helena Šedivá